Když si děti hrají na zahradě aneb jak může tablet změnit volnou hru: okem dětské psycholožky

Jedna zdánlivě obyčejná situace mezi dětmi otevřela důležité téma. Kdy pomáhají pravidla a kdy je důležitější nejprve pochopit, co se za chováním dítěte skrývá? Jak řešit situaci, když se setkají při volné hře děti s odlišně nastavenými digitálnímki pravidly? Na praktickém příkladu nám dětská psycholožka a herní terapeutka Mgr. Denisa Hromková ukázala několik důležitých věcí.

Ještě před chvílí si moje dcera hrála venku s kamarádkou. Otevřenými okny byl až do domu slyšet jejich smích. Běhaly po zahradě, něco si vyprávěly, vymýšlely hry a já měla ten příjemný pocit, že jsou obě spokojené.

Pak ale nastalo ticho. Takové to zvláštní ticho, které rodiče znají. Najednou žádný smích, žádné hlasy, žádný pohyb. Šla jsem se proto podívat, co se děje.

Na zahradě jsem je nejdřív vůbec neviděla. Na chvíli mě to znejistilo. Ještě před okamžikem tam byl ruch a dětská energie. Pak jsem si jich všimla. Seděly u stolu a vedle nich ležel tablet. Kamarádka si ho přinesla z domova a obě do něj tiše koukaly. Hra venku se v tu chvíli úplně zastavila.

Chvíli jsem je jen pozorovala. Nechtěla jsem reagovat impulzivně ani dělat scénu před druhým dítětem. Zároveň jsem věděla, že to není v souladu s pravidly, která máme doma nastavená. Vzala jsem si proto dceru stranou a klidně jí připomněla naše pravidlo, že venku si hrajeme bez technologií.

Dcera se pak vrátila ke kamarádce a znovu ji vyzvala ke hře. Kamarádka ale moc neváhala. Vzala si tablet a odešla domů. Viděla jsem, že to dceru mrzí. Měla pocit, že to není fér. Jejich společně strávený čas venku skončil během několika minut. Kamarádka mohla pokračovat s tabletem, zatímco ona o společnou hru přišla.

Když jsem o celé situaci později mluvila s dětskou psycholožkou, nabídla mi několik zajímavých pohledů.

První z nich byl vlastně velmi jednoduchý:

Co když holky nepotřebovaly tablet jako takový? Co když potřebovaly pauzu?

Je snadné vidět tablet jako problém. Jenže děti často neumějí samy rozpoznat a pojmenovat, že jsou unavené, hladové, přehřáté nebo že jim prostě došly nápady na další hru. Tablet pak může být jen nejdostupnějším řešením, ne skutečnou potřebou.

V podobných situacích může být užitečné nejdřív navázat kontakt a projevit zvědavost. Místo připomenutí pravidla můžeme přijít za dětmi a říct třeba: „Vidím, že už si nehrajete a koukáte na tablet. Nepotřebujete něco k pití nebo malou svačinu?“

Pravidelné nabízení pití a svačiny přitom nemusí být jen o doplnění energie. Často funguje i jako způsob, jak pomoci dětem regulovat emoce, zpomalit a znovu se naladit na hru.

Další myšlenka, která mi přišla důležitá, byla snaha podívat se na situaci očima všech zúčastněných:

Často totiž nevíme, co se odehrává v hlavě druhého dítěte.

Každá podobná situace potřebuje individuální pohled. Záleží na věku dítěte, jeho temperamentu, citlivosti, vztahu mezi dětmi i na tom, co konkrétně situaci předcházelo. Některé děti si o přestávku řeknou samy. Jiné potřebují podporu dospělého. Některé děti zvládnou změnu směru snadno, jiné se na oblíbenou činnost navážou mnohem intenzivněji.

Proto neexistuje jeden správný postup. Někdy bude vhodné nabídnout svačinu. Jindy nový nápad na hru. Někdy pomůže, když se dospělý na pár minut zapojí. A někdy bude připomenutí pravidla opravdu tím nejlepším řešením.

Důležité pro mě ale bylo uvědomění, že pravidlo nemusí být vždy první krok.

První může být snaha porozumět tomu, co se za situací skrývá.

Celá zkušenost mi připomněla ještě jednu důležitou věc. Naše děti se budou celý život setkávat s lidmi, kteří mají jiná pravidla, jiné hodnoty a jiné zvyklosti. Někdo může mít doma neomezený čas na tabletu. Jiný žádný. Někdo může chodit spát v osm, jiný v deset. Nemůžeme ovlivnit pravidla v jiných rodinách.

Můžeme ale pomáhat našim dětem orientovat se v rozdílech mezi lidmi, respektovat je a zároveň si držet vlastní hranice.

To, že mají děti doma nastavená odlišná pravidla, ještě neznamená, že spolu nemohou být kamarády. Naopak. Právě podobná setkání jim dávají příležitost učit se toleranci, respektu a schopnosti fungovat ve světě, kde věci nejsou vždy stejné jako u nás doma.

A možná právě to je jedna z nejdůležitějších dovedností, které si z dětství mohou odnést.