Mateřství je zkrátka tak trochu šok, i když máte minimálně pár měsíců, ale klidně i let, na přípravu. Fyzickou, psychickou i materiální. Fyziologicky je na to těhotenství přímo dělané. Třeba já mám fakt tragicky úzkou pánev. Za dob pralidí by si mě možná nějaký lovec ochočil kvůli zpracování mamutího masa, rozhodně by mě ale neshledal geneticky rožširovatelnou. Naštěstí doba pokročila, moje geny mají trochu jinou hodnotu, a tak můj muž zůstal pouze u vyjádření obavy, aby ze mě naše dítě nevylezlo ve 2D (ale vzal si mě!). Nicméně těhotenství ke mně bylo celkově shovívavé a zařídilo mi pouhé tři měsíce pocitu, že chodím se zlomenou pánví. Ustála jsem bolest roztahování pánve jen díky vidině toho, že by náš prcek přece jen mohl být 3D. Stejně výborně je řešená velikost a umístění močového měchýře. Je to tak geniálně zařízené, že si už měsíce před narozením prďoly zvykáte na přerušovaný spánek. Pokud zvládnete jít na záchod jen jedenkrát za noc, respekt. Tenhle návyk se v každém případě bude hodit pro krmení mladé zvěře, jakmile vykoukne na svět a milostivě tak přestane atakovat váš močák.
Materiální příprava u nás zahrnovala nakoupení věcí z druhé ruky, popř. vyzvednutí od kamarádů. Úplně a zcela jediná věc, kterou má naše dítě novou, jsou látkové plínky. S bambusovým froté vevnitř. Onehdá jsem přistihla Igora, jak se mazlí s novou plínkou – doopravdy si třel vnitřek plínky o tvář – a pohoršeně konstatuje: „Na tenhle kožíšek jako bude smolit?“. No, zatím nesmolí. Kdo používá látkové plínky od prvonovorozeněte, respekt č. 2. Jediné co zatím používám já, je výmluva, že jsme dostali od kamarádů tolik jednorázových plín, že je prostě musím zužitkovat. Díky za ně, děcka!
Je třeba se také připravit na to, že multitasking nabyde s příchodem prcka úplně jiných rozměrů. Dříve v práci jsem se snažila multitasking omezit na minimum: nenechat se vytrhávat ze soustředění notifikacema na mobilu, řešit maily ve vyhrazenou dobu a ne když zrovna přicházejí, odškrtávat jeden úkol za druhým… Teď je pro mě ale čas, kdy nemám přisátého klíšťáka (rozuměj: kdy dítě spí), tak drahý, že ho musím využívat hned v několika dimenzích. Kromě toho, že ve chvílích, kdy Antonín spí, lítám po bytě zmatená jak lesní včela na mýtině a řeším alespoň pět aktivit souvisejících s péčí o domácnost naráz, jsem přišla na to, že je fakt praktické využít záchodový čas. Přikládám výčet toho, co je užitečné dělat naráz:
- Sedět na záchodě a čistit si u toho zuby
- Sedět na záchodě a plést si copek
- Sedět na záchodě s dítětem v šátku, houpat ho (aby nepoznal, že nepokračujete v chůzi při ustpávání) a zpívat mu
A proč tak ošklivý titulek? Opravdu prckovi často říkám monstrum, nebo latinsky zdrobněle monstrulum. Mít latinu na gymplu se fakt vyplatilo. Naučili jsme se totiž písničku…v češtině ji určitě znáte…Séééédi muška na stěně, na stěně, na stěně, séééédi muška na stěně, sedí a spí. Sedí a hajinká, potvůrka malinká…. no, a tady to máte! Latinsky si text téhle odrhovačky pamatuju jen útržkovitě, ale že se potvůrka malinká řekne monstrulum parvulum, to vím jistě. A Antonín to má rád. Důkaz zde:
Antonín má vůbec chytré řeči. Sledovat ho můžete na Instagramu pod hashtagem #malyantonin nebo sledujte můj profil: @digimama.cz.
A protože nemám nápad, čím po téhle reklamě fejeton vtipně ukončit, kašlu na to a využiju dnešního data:
Přeju všem do roku 2017, abyste byli vždy sami sebou, byli šťastní a měli úctu k Zemi a lidem na ni :-)