První den našeho pobytu v Omiši jsme měly rande se Sněžjanou v její kanceláři, trvalo pět minut (rozuměj: skončilo ve čtvrt na jednu ráno) a nečekaně jsme se moc nedozvěděly. Sněžana má dojem, že ji nerozumíme, zatímco my jsme nabyly dojmu, že je vylízaná právě na základě toho, že jí rozumíme.

Už tam nám vyprávěla, že má dva syny a dceru. Ta tady rozhodně roli nehraje. Starší syn je kapitán nějaké lodi, je ženatý. Díky bohu. Mladší syn je osmdesátýšestý ročník a má z něj být taky „mariňák“. O mladším synovi toho víme více, hlavně to, že jedna z nás pro něj bude ideální manželka. Sněžjana se nás už několikrát ptala, jaký jsme ročník. To nás nutí zamýšlet se nad tím, na základě čeho nakonec naše potenciální tchyně* zvolí. Buďto půjde vyloženě o genetiku, nebo o to, která z nás bude nejvíc vydělávat, zatím se ovšem zdá nejpravděpodobnější varianta, kdy o všem rozhoduje ročník narození. Asi se se Zuzkou poperem, protože jsem obě osmdesátsedmičky. No jak si s tímhle Sněžjana poradí…?

Nebyla jsem daleko od pravdy s představou, ve které všechny tři stojíme v řadě, od nejmladší po nejstarší a Sněžjana nás představuje svému synáčkovi: „Ták, toto je ta osmdesátsedmička, tady máme další a ta nelevo je dokonce osmdesátdevítka!“ Myslím, že i onen syn byl mírně vyděšený.

Následující dva dny jsem se snažila probít k bankovní přepážce, abych konečně nakoupila kuny. Kupodivu na to měli chytrý stroj, který tiskl čísla a určoval tak pořadí klientů. Hloupé bylo, že přede mnou věčně stálo zhruba třicet čísel. Zbytečné podotýkat, že přepážka byla jedna. Angličtinu zatím moc nevedou, a tak mi prve s chytrým strojem pomohl mladý Chorvat z ochranky. Vyčíhla jsem si vhodnou chvíli okolo poledne a vyrazila do banky se zmuchlanou padesátieurovkou v ruce. Se strojem už jsem si poradila sama, a konečně! Přede mnou jen pět lidí! A nikdo z nich si zrovna nezakládal účet, jak zvláštní…
Konečně bliklo moje číslo, ale něco nehrálo: k překážce se nahrnul senilní hermafrodit a domáhal se obsloužení. Vzhledem k faktu, že s pokladní něco řešil, zachovala jsem privátní zónu a dala jim čas. Najednou ale bliklo číslo o jedno vyšší. A další senil! To už jsem zamávala číslem v ruce a česky (anglicky by to bylo bezpředmětné) na pokladní začala, že na řadě jsem já. Takže zprava stál hermafrodit, zleva děda. To bylo obzvlášť příjemné. Na pokladní jsem se přesto usmívala, ona se totiž usmívala na mně. Mělo mi to být podezřelé. Beze slova mi podala vyměněné kuny s dokladem, potom se podívala na mladíka z ochranky a oznámila mu chorvatsky, že jsem Češka. Zřejmě opravdu máme renomé, protože v zápětí na něj ukázala prstem, mrkla na mě stejně děsivě jako on, pak udělala rukou a rty labužnické gesto a pronesla „Extra!“. Mě nenapadlo nic inteligentnějšího než uznalé „Hmmm“ a útěk z banky.

Po týdnu mi zbýva sedm kuna a já jen doufám, že výplatu nedostanu v eurech.

* Zde je vhodné zmínit malý etymologický výzkum: Na základě jistých společných rysů některých tchyní bylo zjištěno, že tento výraz má původ ve dvou slovech – tchoř a svině.
* Ortografická poznámka: Ano, tchyně se skutečně správně píše s krátkým ypsilon.