Je jisté, že se člověk učí celý život. Někdy má podnětů ke kódování do hlavy více, někdy méně. Moje hlava momentálně dostává docela zabrat, pěkně se tady nadře, protože v jednom kuse procházím dalšími aha-zážitky a vyhodnocuji výsledky metody pokus-omyl. Někdy se dokonce pohybuji mezi oběma procesy učení: Pokusit se vzít si upnuté tričko se jeví jako fatální omyl, přičemž si říkám: Aha! Potím se jak kráva proto, že jsem si (já kráva) vzala upnuté tričko!
Mezi další situace vyřešené aha-efektem patří cestování autobusem. Hned první cestu jsem zjistila, že seznam zastávek neodpovídá skutečnému počtu zastavení, protože některé jsou na požádání, tudíž odpočítávat, na které zastávce máte vystoupit, abyste nebloudili, dobrý nápad není. Od toho se odvíjí i mávání na autobus na znamení, že byste rádi nastoupili. Systém to určitě špatný není, vzhledem k tomu, že jsem se v něm za den zorientovala. V podstatě si dopravu po městě nemůžu vynachválit: v každém autobuse je klimatizace, odpadkový koš a překvapivě spousta místa. Je příjemné nemuset se štítit ulepených lidí klátících se v zatáčkách na milimetry od vás. Mimo to, v každém autobuse je wifi, což je můj plán B pro případ, že se mi nepodaří zařídit pevné připojení ke mně domů. Sice mám trochu obavu z toho, že místní obyvatelstvo vypozoruje podivnou blondýnu notoricky závislou na jízdě autobusem s noťasem na kolenou a stane se ze mě atrakce, ale když nebude zbytí…

Stihla jsem si taky uvědomit, že neustále řeším každodenní dilema. Stává se totiž, že domorodci nerozumíte ani prd a potom vyvstává problém, jestli to přiznat. Mají totiž ve zvyku se ptát, jestli rozumíte. Existují přinejmenším dvě varianty řešení. Jednou z nich je zaujaté pokyvování hlavou a časté úsměvy. Pokud navíc vytušíte pravou chvíli pro mimické vyjádření zaujatého údivu (protože na to slovní se zatím nezmůžete), máte vyhráno. Tedy alespoň na nějakou dobu. Bohužel ale v budoucnu hrozí odhalení a nařčení z ignorance, proti kterým je nejlepší obranou akutní skleróza. Druhé řešení je zcela prosté: vystačíte si s upřímným, bezradným výrazem.

Další poznání zahrnuje fakt, že někdy kolem poledne Španělé upadají do hibernace. To pro vás znamená hned několik věcí: Neseženete v té době SIM kartu, nezaložíte si účet, nekoupíte si boty a nezajdete si na masáž. Ovšem můžete si posedět na ulici nad kávou a cpát se dobrotami k zobání, které tady nazývají tapas. Hlavně se ale značně snižuje hladina budovatelského ruchu, ačkoli někteří neodbytní řidiči náklaďáků a sbíječi stále pípají a buší jako o duši. A co teprve pokud jde o neděli… Náš honosný název neděle většinou neznamená, že se nic nedělá, ale že se nejedná o všední den. Zatímco zmínka o nic nedělání ve španělském výrazu domingo jednoznačně chybí. To mi vůbec nejde do palice, protože tady se v neděli doopravdy nic nedělá. Většina obchodů, včetně supermarketů, je zavřená. Volno mají i hlučící dělníci, takže počítám, že konečně po letech strávených na církevní škole ocením význam křesťanské neděle a stane se svátkem i pro mě.